Apollón, bůh slunce, proroctví, hudby, léčitelství, lukostřelby, poezie a spousty dalších skvělých a užitečných věcí, je svým otcem Diem svržen na zem, do hromady odpadků v New Yorku. A to samozřejmě naprosto neprávem – Zeus ho viní z toho, co způsobil jeho syn Oktavián za války s Giganty. Pro Apollóna tento barbarský druh trestu není žádnou novinkou (předtím už tak byl potrestán dvakrát – Zeus neumí vymyslet nic originálního –, musel tehdy sloužit nějakému člověku a až po splnění určitého úkolu ho otec znovu pustil znovu na Olymp), co se ale ještě nestalo – že tentokrát je Apollón člověkem skrz na skrz, nemá žádné božské schopnosti (až na básnické střevo a schopnost tvořit pochybné haiku), zato slabé smrtelné tělo šestnáctiletého puberťáka Lestera Papadopoulose, v žilách krev a k tomu ještě akné. Jak je na tom bídně, ukáže i to, že ho před dvěma pouličními zloději musí zachránit malá holka velící shnilému ovoci.

Meg McCaffreyová neomdlí štěstím (ani hrůzou), že se právě setkala s tím Apollónem, na druhou stranu ji to ale nijak zvlášť nepřekvapuje. Ví věci, které normální smrtelníci neví, (potvrdí, že je polobůh), vůbec ale netuší o nějakých jiných věcech: že existují tábory polobohů, a v nich dobré jídlo. Právě jídlo ji pravděpodobně přesvědčí souhlasit s Apollónovým návrhem najít poloboha jménem Percy Jackson, který bydlí nedaleko a kterého jistě potěší návštěva známé tváře (i když vlastně neznámé, uhrovaté tváře). Apollón by se mohl totiž přihlásit zrovna do jeho služeb, jenže drzá Meg má jiné plány a místo toho si sama vyžádá Apollónovy služby. Bohovského Apollóna si právě zotročila holka z ulice…

Percy Jackson se bůhvíproč (no, Apollón vlastně neví proč) z opětovného shledání se svým oblíbeným bohem neraduje. Dokonce pro něj nechce hrdinsky obětovat život – víc než to, že je odvede do Tábora polokrevných, prý čekat nemůžou. Musí dokončit střední, aby mohl v létě se svou přítelkyní Annabeth – ta je právě teď z rodinných důvodů v Bostonu – nastoupit na univerzitu v Táboře Jupiter, chce trávit čas se svou těhotnou matkou, a Annabeth by ho navíc zabila, kdyby se nechal zabít. Avšak i taková cesta do Tábora polokrevných může být nebezpečná, zvlášť pokud s sebou vezete bývalého boha a sledují vás nějaké lesklé fleky. Než stihnou do tábora dojet, přepadnou je duchové nákazy, kteří neunesli, že jim Apollón kdysi sebral práci a rozšiřuje si nemoci sám, a nedají se zabít. Meg nějak vytvoří broskvového ducha, karpose „Broskvíka“, který duchy sežere, takže z toho vyváznou bez úhony – až na Percyho nachladnutí a auto ve stromu. Percy jde vyřídit policisty, chci říct s policisty vyřídit nehodu, a tak závěrečnou část cesty, a to zdivočelým lesem, před kterým je Percy varoval – většinou táborníci přichází druhou stranou –, musí Apollón s Meg zvládnout sami. Les je opravdu zvláštní, matoucí, Apollón slyší nějaké hlasy a do tábora strefí zase jen díky Meg.

Apollón elegantně omdlí a zdá se mu o nějaké ženě, jež ho prosí, aby našel jako první jakousi bránu; i ve druhém snu je mu od nějakého povědomého krutého muže položena stejná žádost – ten chce však otevření brány využít ke spálení orákula. Apollón se probouzí ve svém srubu mezi svými dětmi Kaylou, Austinem a Willem Solacem. Všichni jsou po tatínkovi talentovaní a úspěšní, a Will dokonce tak, že chodí se synem Háda, Nikem di Angelo. Cheirón očekává, že mu Apollón může poskytnout odpovědi na palčivé problémy, které trápí nejen Tábor polokrevných. Avšak jak by mohl (no, je to bůh proroctví, ale to je vedlejší), když ani neví, co se posledních šest měsíců dělo – naposledy si pamatuje události na Akropoli – a kvůli omezenému smrtelnému mozku si nemže vybavit spoustu informací. Je zděšený, když zjišťuje, že delfské Orákulum stále nefunguje kvůli nestvůrnému hadu Pýthónovi, který se se spoustou jiných propašoval z Tartaru a obsadil jeskyni. Pýthón odtamtud sám od sebe neodejde, a žádní polobohové to nemůžou změnit – nemůže být výpravy bez proroctví. Apollón se obává, že vyřešit právě tuhle patovou situaci a obnovit proud věšteb je jeho úkolem tady na zemi. Pýthóna však horko těžko porazil v boží formě a jako člověk nemá šanci. Vydávání proroctví ale není jediné, co selhalo. V poslední době vůbec nefunguje komunikace – jak ta prastará (vysílání Iris, email), i ta moderní pomocí telefonů.

Cheiróna velmi znepokojují podivná zmizení – za poslední měsíc zmizeli beze stopy z tábora tři polobohové, což je citelná ztráta i vzhledem k tomu, že teď v zimě, ve školním roce, je tábor mnohem prázdnější než v létě. Není tam ani nikdo z těch sedmi udatných polobohů, co porazili Gaiu a co by určitě Apollónovi rádi pomohli: Jason s Piper jsou v Los Angeles, Hazel s Frankem cvičí v Táboře Jupiter a Leo, ten všechny naštval. Považovali ho za mrtvého (což byl), pak jim poslal zprávu, že už mrtvý není, ale od té doby nic – šest měsíců žádná zpráva, žádný Leo. Harley, Leův bráška z Héfaistova srubu, předpokládá, že Leo nemůže najít cestu do tábora, a vyrábí pro něj navigační maják, se kterým mu šlechetný Apollón pomůže. Nejhrůznějším zjištěním pro Apollóna ale je to, že jeho lidské tělo neovládá dokonale umění lukostřelby a z hraní na nástroj ho bolí ruce. Místo nutného tréninku raději přísahá při řece Styx, že dokud znovu nebude bohem, nepoužije luk ani hudební nástroj. Pitomá přísaha, stejně pitomá jako to, že k Meg se přihlásí Démétér, se kterou se Apollón nemá zrovna v lásce.

Svoji souhru s Meg musí ukázat v závodu trojnož, konajícím se v Daidalově labyrintu. Labyrint je samozřejmě zavede tam, kde Apollón vůbec nechce být – pod jeskyni v Delfách. Oba vystrašení do morku kostí vyslechnou rozhovor Pýthóna s člověkem jménem Zrůda, jehož hlas vyděsí Meg mnohem víc než obří had. Zrůda se chce zmocnit pomocí nestvůry všech čtyř orákul, je však ještě jedno, které Pýthón ovládnout nedokáže. Zrůda chce proto to páté zničit, a v tom mu prý pomůže sám Apollón a dobře umístěná pomoc v Táboře polokrevných. Apollón s Meg se dostávají v pořádku zpět do tábora, avšak všichni takové štěstí neměli – jeho děti Kayla a Austin zmizely v lese. Apollón se je chce ihned vydat hledat, poněvadž nyní už chápe, co se to děje, ale Meg mu to zakáže. Přesto se mu přizná, proč se tolik bojí Zrůdy: protože se s ním už setkala. Zrůda verboval polobohy v New Yorku a zabil jejího otce; kdyby se jí neujal nevlastní otec, který ji naučil bránit se a věnoval jí dva meče z imperiálního zlata, nikdy by tak dlouho nepřežila…

Do Tábora polokrevných dorazí Apollónova oblíbená smrtelnice, Rachel Elizabeth Dareová, Orákulum z Delf. Apollón jí, Meg a Cheirónovi sdělí všechno, co mu došlo při exkurzi do delfské jeskyně, a co jí taky jaksi při zaučování do práce zapomněl zmínit. Neexistuje jenom delfské Orákulum, pravda, je nejdůležitější, ale jsou ještě další čtyři: kumská Sibyla (z jejíchž knih si pamatuje útržky harpyje Ella), dále orákula na ostrově Erythaea a v Trofóniově jeskyni a vůbec nejstarší je háj Dodóna. Právě Dodóna není v moci Apollóna, ale matky bohyně Rheii, vládkyně Titánů, která ovšem stojí s bohy. Nejspíš ten chce Zrůda zničit a ten nějak vyrostl přímo v lese Tábora polokrevných. To hlasy hájku ti ztracení polobohové slyšeli, vydali se za nimi, a snad z nich zatím nezešíleli. Nezešílet z hrůzných informací, které získala Rachel, také není úplně snadné: narazila na mocnou společnost, která je tu stovky let, tajně tahá za nitky, a ovlivnila (nebo způsobila?) obě poslední války. Má důkaz, že ta firma jménem Triumvirate Holdings sponzorovala válku s Titány (loď Andromeda Luka Castellana), i s Giganty (obléhací stroje Římanů při útoků na Tábor polokrevných). V čele triumvirátu stojí pravděpodobně tři dávní mocní polobohové v čele se Zrůdou, ale jak je to možné, že si klidně chodí po světě, zůstává záhadou.

Na záchrannou výpravu do lesa se vydává pouze Apollón s Meg, narazí v něm na boha gejzíru palika Péťu. Palikova ukázka marketingové kampaně přiláká nevyžádanou pozornost tří obrovských mravenců, myrméků, jejichž příchod příliš Apollónovu recenzi lesa Tábora polokrevných pravděpodobně nevylepší. Apollón jednoho z nich hrou na ukulele (ajaj, jedna porušená přísaha při řece Styx je na světě) naláká až do Péťova kráteru, druzí dva se nechávají zaměstnávat Meginými meči, ale proti jejich velikosti a tvrdým krunýřům nemá ani její zdatný boj obouruč šanci. Zraněný, přes 4000 let starý puberťák jenom přihlíží, jak ji mravenci vlečou pryč. Od palika se dozví, že Meg má ještě naději – myrmékové své oběti nechávají pořádně změknout ve svém doupěti, které je shodou okolností (pokud něco takového vůbec existuje) vchodem do hájku Dodóna. Apollón ví, že ve svém stavu nic nezmůže, chce se vrátit do tábora, nechat se ošetřit, aby byl při záchraně jeho otravné vládkyně v plné síle, tedy síle, kterou může nebožský Lester Papadopoulos vyvinout, nemá však sílu ani na to. Zhrouceného na pokraji vyčerpání ho najde Rheia. Prozradí mu, že i za selhání komunikace mohou imperátoři – staří římští císaři, ti nejhorší, nejkrutější, kteří díky svým hrůzným činům zůstali v podvědomí lidí. Proto nevymřeli bohové, a proto také nezemřeli ani oni, přežívají v jakémsi stínovém životě (nemohou zemřít ani skutečně žít) a teď už z lidských myslí – po založení Wikipedie – nevymizí určitě. V jejichž čele stojí ten nejhorší z nich (nejchytřejší a nejvražednější) – císař Nero, řečený Zrůda. Ten bez Apollóna a Meg prý ale nikdy bránu neotevře, přesto právě to má Apollón udělat a pověsit do hájku Rheiinu zvonkohru, jež by měla soustředit hlasy stromů.

Apollón se probudí ošetřený znovu ve svém srubu, předá táborníkům Rheiino varování, že Nero plánuje útok na Tábor polokrevných, a odhodlaně mizí zpět v lese. Hnízdo (nebo pevnost?) myrméků najde snadno, dovnitř až k Meg se probojuje pomocí luku a šípů ((ajajaj, další porušená přísaha při řece Styx je na světě) a zpěvu o vlastní vině (ajajajaj, další porušená přísaha při řece Styx je na světě). Už s osvobozenou Meg, která opravdu za tu dobu nějak změkla (ona a brečet?) se dostává ke komnatě mravenčí královny. Apollón královně zarepuje píseň o matce a ona (osobně si myslím, že má dost pochybný vkus) je nechá projít. Ocitnou se před stromovou branou do háje Dodóna, u které jsou – do háje! – připoutáni všichni ztracení polobohové, všichni omotaní v hadrech nasáklých řeckým olejem. Než stihnou proběhnout záchranné operace, objeví se tam Nero se dvěma osobními strážemi, které si přitáhl z podsvětí. Nejen, že chce spálit dubový háj, ale srovnat se zemí i Tábor polokrevných. Apollón mu odmítne otevřít bránu, avšak v tu chvíli zasahuje Neronova „dobře umístěná pomoc v táboře“ – Meg McCaffreyová…

Megin nevlastní otec je totiž Nero, a ačkoli to taky on zabil jejího otce, Meg to svádí na Zrůdu, za kterého prý Nero nemá zodpovědnost. To Nero poslal do newyorské uličky ty dva zlodějíčky, aby Apollóna „přivítali“ a za nimi Meg, aby se s ním skamarádila. Ta rozkazem Apollóna přinutí, aby ji pomohl otevřít bránu. Imperátor chce háj hned spálit, přes zapálení lidských pochodní. To se dceři Démétér nelíbí, nevěří, že by to Nero udělal, její karpos Broskvík mu sebere zápalky a stromy najednou začnou vřískat tak, že všichni Římané jsou na chvíli mimo. Meg se zvonkohrou od Apollóna vběhne do hájku, Apollón sám díky chvilkovému návratu božských sil vyřídí oba vojáky, jenže mezitím Nero rozlije na zem řecký oheň a zapálí ho… Apollón ho nechá běžet, má na starosti důležitější věci – třeba to, zabránit, aby měl z dětí pečínku. Zoufale zavolá o pomoc – řecký oheň nejde uhasit – a ta je vyslyšena dryádami, které se pro uhašení ohně obětují. Apollón osvobodí zajatce, zamíří do hájku, s Meg pověsí zvonkohru a ze sta různých hlasů se stává jeden, který pronese proroctví o Apollónovi. Meg se poté obrátí, propustí Apollóna ze svých služeb (posledním rozkazem je, že má vykonat, co potřebuje) a utíká zpátky za otcem, kterého stále tvrdošíjně brání (protože on by ty polobohy shořet určitě nenechal, to je přece jasné).

Apollón v hájku sebere šíp, který se tam zčistajasna zjevil. Stejně zčist jasna mu dochází, jak chce Zrůda srovnat Tábor polokrevných se zemí – pomocí obří bronzové sochy (pohledného) boha slunce, která stávala před amfiteátrem v Římě. To se mu potvrdí, když z výšky (Letecká doprava? Díky ti, mravenčí mámo!) spatří blížit se k Táboru polokrevných obří Colossus Neronis. Řídí ho pravděpodobně nějaká magie, bronzu navíc ublíží máloco. Vypadá to bledě, Kolos Nero už překonal i kouzelné hranice (na takovou obludu nestačí ani Athéna Parthenónská) a rozdupe jídelní pavilón (tak teď už sem Meg vážně nic nedostane). Naštěstí se Apollónovi s pomocí svých dětí, Percyho Jacksona (dobře načasovaná návštěva) a jeho pekelné feny, jednoho starodávně mluvícího šípu z hájku (jenž však není určen ke střílení, nýbržto ke konzultaci), jednoho pokřiveného šípu z podpaží sochy očarovaného nákazou a trochou vánku od Zefyra podaří způsobit kolosu tak silnou sennou rýmu, že si ukýchne hlavu. Ta epidemie senné rýmy za to stála, ne?

Brzy se vyjasní aspoň část proroctví („ohniváč pro tři“) – do Tábora polokrevných přilétá bronzový drak Festus a na jeho hřbetě sedí Leo Valdez a Kalypsó. Poté, co opustili Ógygii, bloudili, dokud nezachytili signál z Harleyho majáčku. Z Kalypsó je smrtelnice, a přesto chce zůstat s Leem, který (konečně někdo rozumný) chce Apollónovi pomoci poznat nebezpečí číhající na ně v Trofóniově jeskyni, která se pravděpodobně nachází v teritoriu druhého imperátora (rozdělili si Severní Ameriku na tři části) …

zpět