Osm lidí dostane dopis od svých známých či od jakýchsi Namyů, aby se dostavili na Černochův ostrov – buď za prací, či na dovolenou. Samotní hostitelé Namyovi ještě na ostrově nejsou, je tam pouze manželský pár Rogersových, avšak ani tito sluhové ještě Namyovy nikdy neviděli. Příkazy dostávají poštou a jedním z nich je i pustit po večeři gramofon. Z něj se ozve příšerný hlas obviňující všechny přítomné z vraždy. Většina to zapře nebo sice přizná, že dotyčného znali, ale že jejich smrt byla nehoda a oni za ni nemohli; jejich reakce plná zděšení (paní Rogersová dokonce omdlí) ovšem vypovídá o opaku. Jen Anthony Marston přizná, že ty dvě děti opravdu z nedbalosti přejel, a Philip Lombard taktéž opravdu nechal na holičkách 21 černochů (vzal jim zásoby – což je stejné, jako by je zabil). Marston připije zločinu, napije se, zakucká se… a umírá. V jeho sklence se najde kyanid draselný, cyankáli, velmi účinný jed. Ač to vypadá jakkoli nepravděpodobně, - vždyť Tony byl tak plný života – byla to určitě sebevražda.

Návštěvníci svůj názor změní, když ráno najdou paní Rogersovou mrtvou – neprobudila se. Je sice možné, že jí srdce selhalo z toho šoku, nebo že by se zabila – ale dvě sebevraždy v jeden den je trošku moc. Navíc nedorazí člun, který tam jinak jezdí každé ráno. Doktoru Armstrongovi, který opravdu jednu ženu zabil (operoval opilý, a tak se mu jednoduchá operace vymkla z rukou) a Lombardovi dochází, že Marston byl určitě zavražděn. Ze stolu také zmizely dvě porcelánové figurky černoušků– původně jich tam bylo deset, nyní jen osm (ostatně jako v té básničce Deset malých černoušků). Namy je vylákal na ostrov, aby je všechny – za zločiny, z kterých nejde usvědčit – zavraždil… Armstrong s Blorem a Lombardem prohledají ostrov, ale nikoho nenajdou. Že si pana Namyho a jeho úkol jenom nevymysleli, potvrdí to, že najdou venku generála Macarthura, který nakonec přiznal, že opravdu poslal milence své ženy na smrt a tvrdil, že se z tohoto ostrova už nikdo z nich nedostane, mrtvého, zasaženého kyjem do hlavy.

„Případu“ se ujme soudce Wargrave. Dle důkazů je zcela jasné, že tři hosty někdo zavraždil a že postupuje podle dětské říkanky Deset malých černoušků a že ten někdo je jeden z nich. Všichni jsou podezřelí a nemohou si věřit navzájem. Ačkoli nyní ví, že je mezi nimi šílený maniak, nedokáží se ubránit systematickým útokům pachatele a vždy, když už myslí, že pachatele objevili, podezřelý je nalezen mrtvý – jako v případě staré panny Brentové nebo soudce Wargrava. Teď už zbývají pouze čtyři: Armstrong, Lombard, soukromý detektiv Blore, který kdysi křivě vypovídal, a Vera Claythornová, co nechala utopit dítě. Blore v noci (všichni jsou zamčení u sebe v pokoji) uslyší něčí kroky a zjistí, že Armstrong není u sebe, pronásleduje ho ven s Lombardem, ale nenajdou ho. Domnívají se, že se vypařil a je tím vrahem. Potvrzuje to i to, když Lombard s Verou – od začátku jsou si oba jistí, že to ten druhý neudělal – najdou Blora s hlavou rozdrcenou mramorovými hodinami…

Prochází se spolu, ale najednou uvidí dole v moři mrtvolu … Armstronga. Vrahem je jeden z nich dvou! Vera je rychlejší, sebere Lombardovi jeho revolver a zastřelí ho. Pak jde v klidu zpět do domu – už se přece nemá čeho bát, když vraha zabila –, a nahoře v pokoji najde oprátku. Cítí v místnosti Hugovu přítomnost – Hugo byl muž, jehož milovala a který by si ji vzal, nebýt Cyrila Hamiltona, dítěte, které po svém otci zdělalo peníze místo Huga. Vera Cyrila nechala kvůli Hugovi utopit, tomu to ale došlo a odešel. Teď tam ale je – a chce, aby to udělala. Vera se poddá, nasadí si oprátku – a podkopne židli.

Vyšetřovatelé na ostrově najdou deset mrtvol a neobjasnitelnou záhadu. Až dopis v lahvi od soudce Wargrava vše vysvětlí a ukáže jeho genialitu. Už odmalička měl rozporuplnou touho po spravedlnosti a zabíjení. Stal se proto soudcem, ale později mu to už nestačilo – musel sám zabít, ale zabít nevinného se mu příčilo – chtěl zabít někoho, na kterého je zákon krátký. Když navíc zjistil, že trpí nevyléčitelnou nemocí, začal si sestavovat seznam svých obětí a lstivě je na Černochův ostrov všechny dostal. Postupně jednoho po druhém zabil, doktor Armstrong, který si myslel, že soudce je zaručeně nevinný, mu pomohl zfingovat jeho smrt (Wargrave tvrdil, že tak vraha vyvedou z míry a on po něm bude moct nerušeně pátrat). Po poslední smrti černouška, Veře, se zastřelil revolverem, a tak je tajuplný pan Namy odhalen…

Říkanka Deset malých černoušků:
Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
Jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum.
Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
Jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum.
Sedum malých černoušků šlo naštípat klest,
Jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med,
čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří,
jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří,
jeden z nich šel pasti klást, do světa šli tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva,
medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny
jeden klesl na skále, a tak zbyl Jen jediný.
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.

zpět