Už jsou to tři roky, co Skandie uzavřela s Araluenem dohodu, tři roky, co je Erak Hvězdec tamějším oberjarlem, bezmála tři roky, kdy nevyplul na moře. Erak už má politiky plné zuby a rozhodne se – prý naposledy – vydat se na nájezd. Protože však nemůže útočit na Araluenské království, se svou lodí Vlčí vítr a posádkou v čele s Svengalem se plaví do pouštní horké země, Aridy. Konkrétně do přístavu Al Šaby, kde podle slušně podplaceného informátora se stále ještě nachází truhlice plné zlata – prý ještě nebyly odvezeny do sídelního města ve vnitrozemí (chráněného před nájezdy) Mararoku. Skandijci k městu připlují nepozorovaně – tak se to aspoň natěšeným válečníkům zdá. Avšak ve středu města, kam se nechali nalákat ukolébáni zdánlivou nezabezpečeností města, zjistí, že je to past. Mnoho aridských vojáků je obklíčí, ale nechtějí s nimi bojovat, chtějí Eraka…

Mezitím se na hradu Redmontu připravuje velkolepá svatba. Přijíždí na ní dokonce i král Duncan s jeho neposlušnou dcerou Kasandrou – poslední dobou ráda na strážných cvičí střelbu z praku. Jak by nemohli přijet – vždyť se žení jejich přítel… Halt. Tento zamračený hraničář totiž konečně (když ví, že Will se po pětiletém výcviku stane už brzy plnohodnotným hraničářem) přiznal své city ke krásné diplomatce lady Paulině. Svatební hostinu naruší zbědovaný Svengal a že jde o vážnou věc, dosvědčí i to, že sem z Araluenu, kde sháněl krále, přijel na koni (Skandijci tento způsob cestování nesnáší). Přátele zpraví o osudu Eraka, kterého prý zajali Aridové a požadují za jeho vykoupení 80 tisíc rílů stříbra; ostatní Skandijce propustili, aby mohli peníze přivézt. Kvůli Erakově podezření, že ho zradil někdo ze Skadijců, možná někdo ze přívrženců Slagora (například Toskjakovi by asi příliš nevadilo stát se oberjarlem), se místo do Skandie (Erakovo uvěznění by mohli jeho odpůrci využít proti němu) vydali do bližšího Araluenu a žádají Duncana o půjčení stříbra. Král souhlasí, ale méně ochotně souhlasí s tím, že zástupcem královského rodu a velitelem v jednom se stane jeho dcera. Na její ochranu se do Aridy nakonec vydávají skoro tři hraničáři (Halt, Gilan a Will), Horác a třicet Skandijců zavázaných kormidelnickou přísahou.

Vlčí vítr se bez větších problémů (až na Haltovy žaludeční potíže) dostane do Al Šaby, kde se setkávají s čestným kapitánem aridské gardy, Selejem el’Tínem. Ten zařídí schůzku ohledně vyjednávání s místním vládcem Al Šaby, který vládne provincii a podléhá pouze panovníkovi – vakírem. Princezna Kasandra, nyní zase přezdívaná Evanlyn, však rychle pozná, že ten tlustý chlap vakír není, a vychází najevo, že vakírem je sám Seletin (chtěl se ujistit, jestli to není lest). Nakonec Evanlyn ujedná částku 66 tisíc, jenže s předáním se musí počkat – Seletin před několika dny nechal oberjarla přesunout do Mararoku, aby tak zabránil možnému agresivnímu vyjednávání Skandijců. A tak se Evanlyn a její diplomatické poselstvo (ze Skandijců kvůli námitkám vakíra pouze Svengal) v doprovodu Seletina a jeho mužů musí vydat na další cestu přes poušť až do Mararoku, až kde mu – pokud bude Erak v pořádku – výkupné zaplatí.

Při přechodu přes poušť nemají štěstí na počasí – zastihne je písečná bouře, na kterou nejsou Araluenci ani jejich koně zvyklí, a Cuk se v tom horkém peklu Willovi ztratí… Will je nad ztrátou svého čtyřnohého přítele zdrcený, ale nakonec se chytí nepatrné naděje, že koník přežil a sám, aby neoslabil ochranu princezny, se ho na aridském koni a s kompasem a Seletinovou mapou vydá hledat do míst, kam by podle kapitána Cuk pravděpodobně šel. Will, zvyklý na používání a spolehnutí se na hledač severu se dostane do velkých problémů, neboť mu nedojde, že Červené hory, přes které jede, jsou ze železa a železo vychyluje jehlu kompasu. Will se tudíž objeví o několik mil vedle a v tu chvíli udělá chybu, která ho málem bude stát život: myslí, že se přece nemohl mýlit o takovou vzdálenost a že na ten orientační bod teprve narazí a pokračuje dál. Na tuto chybu, kdy se stále naivněji ubezpečuje, že k hoře teprve dorazí, se postupně nabalují další. A když čím dál zoufalejší Will pokračuje v jízdě i za největšího horka, je to už poslední kapka (stejně tak mu zbývá poslední kapka vody). V noci je žíznivý, vysílený, z horka zmožený Will tak zubožený, že už nevstane…

Mezitím Aridové a Araluenci narazí na mršiny a pochopí, že Erak se vůbec do Mararoku nedostal: jeho karavanu přepadli loupeživí a krvelační kočovníci Tualagové, se kterými má Arida dlouhodobé problémy, a někdo jim nejspíš zaplatil za Erakův únos. Halt přesvědčí Seletina, aby Tualagy pronásledovali – vždyť má tentokrát s sebou vynikající stopaře – hraničáře…

Před smrtí Willa zachrání jeho vypůjčený kůň a to hned dvakrát: pouštní lev si místo hraničáře vybere jako večeři koně a jeho mršina tam přiláká spravedlivé kočovníky a bojovníky, Bedulliny. Ti díky svému zákonu musí jakéhokoli cizince zachránit před žárem, a proto polomrtvého Willa ošetří a vezmou ho do jejich tábora. Will po probuzení zjišťuje, že je v oáze choreských Bedullinů pod vedením jeho zachránce asejcha Umara ibn Talúda, kde se nachází taky úplně zdravý jeho milovaný Cuk… Will se ale dozvídá také to, že už není jeho – kůň podle pravidel v poušti patří tomu, kdo jej najde (Cuk by jinak nepřežil), a tím je mladý Hasan. Will je zoufalý, přece po to všem nemůže přijít o svého koně takhle. Přestože se na jeho stranu postaví i asejchova žena Kijelíma a Cuk Hasanovi nedovolí nasednout, nic s tím nezmůžou. Až Will nakonec Hasana vyzve na závod na koních a mladý Bedullin, stejně jako všichni Beddullini, miluje sázky a přijímá…

Seletin, Halt a jeho přátelé stopují skupinu Tualagů až k jejich táboru. Gilan na výzvědách zjistí, že Erak je opravdu v jejich zajetí a že Tualagů je mnoho, víc než je u nich obvyklé. Gilan je ve svém umění skrývání pečlivý a dobrý jako vždy, přesto jejich tábor kvůli smůle (kočovníky pozoroval ještě někdo, jehož stopy je nevědomky k Seletinovi zavedly) tito lupiči a vrazi najdou a během dne je zavedou do pasti – poselstvo princezny Kasandry je obklíčeno… Will zatím zjišťuje, že až doteď Cukovu rychlost a jeho možnosti vůbec neznal a všechny Bedulliny překvapí lehkým vítězstvím nad tamějším nejrychlejším koněm a Hasanem na jeho hřbetě. Takže si Cuka může nechat.

Na rozdíl od něj Aridové prohrávají. Tualagové jsou v přesile, a ačkoli se především hraničáři, Horác a Svengal postarali o četné ztráty nepřátel, Tualagové je mají v hrsti a klidně je mohou nechat umřít žízní. Ale o jejich smrt nestojí nikdo – oni sami ani tualažský vůdce, krutý Júsal Makali, který by na nich rád vydělal. Proto s nimi vyjedná pro něj výhodné podmínky: aridské vojáky nechá v poušti (což se bez dostatku vody a bez bot téměř rovná vraždě) a ostatní – Araluence, vakíra a dva Skandijce (Erak je celkem v pořádku) vezme s sebou na sever do jeho tábora – města Mašaby, kterou – dokud tam nedojdou zásoby – budou vykořisťovat a tamější obyvatelé proti tomu nehnou ani prstem.

Will se chystá vydat do Mararoku, ale zabrání mu v tom nové zprávy od průzkumníka, který viděl, jak jeho přátelé padli do rukou Tualagů, což byla ostatně jeho vina (to jeho stopy je k nim zavedly). A poněvadž za to může někdo z kmene Bedullinů, válečníci se vydávají s Willem za Tualagy. Cestou narazí na aridské vojáky vyhnané Júsalem, kteří se k nim v čele s poručíkem Alúmem přidají – taky mají důvod k pomstě.

V Mašabě se zajatci setkávají s Toskjakem, který má všechno na svědomí (podplatil i Erakova podplaceného informátora) a chce je všechny sklidit z cesty. Júsal by rád prodal do otroctví alespoň Evanlyn, jenže příslib 66 tisíc rílů (mají Kasandřinu pečeť a příkaz k vyplacení výkupného) jen pro něho samotného, poněvadž Toskjakovi nevzít si polovinu za pozici oberjarla stojí, změní jeho názor: město se musí připravit na velkolepou popravu… To zpovzdálí sleduje i Will s Bedulliny, kteří už k městu také dorazili. Will s poručíkem Alúmem a dalších padesát bojovníků vstoupí nenápadně do města den před popravou. Ostatní Bedullini budou čekat, až Will zneškodní kata.

Halt, Gilan, Evanlyn, Horác, Selej el’Tín, Erak a Svengal jsou předvedeni na popraviště, kde musí sledovat hrátky s mečem naolejovaného kata. Mezitím se Will snaží vyšplhat na věž, odkud by měl výhled, zpomalí ho však tři Tualagové, kteří smrtelně zraní Alúma. Will se naštěstí nahoru dostane právě včas, kdy Haltova hlava na špalku stále drží na krku, a kata přesnou ranou zastřelí. V tu chvíli na náměstí vypukne zmatek – velmi stateční občané Mašaby prchnou, Tualagové bojují s Aridy a Bedulliny. Júsal s Willovým šípem v rameni svolává své vojáky, avšak najednou ho Evanlyn shodí kamenem vystřeleným z praku. Umarovi včas přicházející Bedullini dokonají práci – Tualagové jsou zajati (později vyhnáni na poušť) a díky Kasandřinu umění s prakem neuteče ani Toskjak. Ten bojuje s Erakem a umírá jako zrádce…

Seletin v Kasandře narazí na problém při zisku peněz – kvůli okolnostem (vždyť Erak byl vlastně v zajetí Tualagů) a Júsalovi, kterého otřes mozku proměnil ve slintajícího hlupáka a za kterého v Mararoku nabízí slušnou odměnu, Seletinovi odmítne těch 66 tisíc rílů stříbra vydat – pečeť i papír má zase u sebe. Kasandra nakonec vakírovi přenechá odměnu za tualažského vůdce a ještě dvacet tisíc – stejný díl peněz věnuje i Bedullinum. Erak je rád, jak vše dobře dopadlo, ale úsměv mu zmizí z tváře, když mu dochází k, že to on bude muset těch čtyřicet tisíc rílů stříbra Araluenu splatit…

Will se vrací zpátky do Haltovy chaty u hradu Redmontu, ale ví, že je to naposledy: Crowley mu po pěti letech výcviku konečně předává stříbrný dubový list – už je skutečný hraničář…

zpět