Vinou války a bombardování Londýna pošlou rodiče všechny své děti Petra, Zuzanu, Edmunda a Lucii na samotu za jedním starým profesorem. Při zkoumání domu ta nejmenší – Lucinka – objeví starou skříň, a protože ráda voní ke kabátům, vleze dovnitř. Avšak vnitřek skříně je obrovský a Lucka nemůže najít konec, a když nakonec ze skříně vystoupí, ocitne se v lese. Je noc a sněží, přestože je přece léto. Promluví na ni podivný mužíček s růžky, kozlíma nohama a kopyty – faun. Tumnus, který prý vidí poprvé v životě dceru Evinu, ji odvede k sobě domů a vypráví jí o nymfách, dryádách, lese a také o Narnii – zasněžené zemi, ve které se ocitla. Jakmile se Lucinka už chce vrátit domů, faun se rozbrečí a přizná, že slouží Bílé čarodějnici – čarodějnice, jež vládne Narnii a kvůli ní je pořád zima, a nikdy Vánoce – a má jí přivést každé dítě člověka, které uvidí. Tumnus to ale nemůže Lucince udělat a doprovodí ji raději zpátky ke skříni. Zpátky v pokoji se svými sourozenci Lucinka zjistí, že ačkoli v Narnii byla jak dlouho, ze skříně se prý vrátila už za vteřinku. A nikdo jí ani nevěří, že byla v Narnii, neboť vchod ve skříni nenajdou…

Lucinka se trápí, sourozenci si myslí, že si vymýšlí, a Edmund si z ní navíc utahuje. Jednou si hrají na schovávanou a Lucka a za ní Edmund vleze do skříně. Edmund se tak sám přesvědčí, že Lucinka měla pravdu, ale v zasněžené zemi po ní není ani památky. Z dálky se k němu blíží sáně tažené soby a v nich sedí Bílá čarodějnice. Edmund si k ní sedne a hloupě ji za turecký med všechno vyzradí – o Lucince, faunovi, i o tom, že má dvě sestry a staršího bratra. Ten turecký med je začarovaný, takže Edmund ho chce víc a víc, nechá se tedy „uplatit,“ aby k ní do paláce – kde prý dostane další med – sourozence přivedl… Najde Lucku, která mezitím poobědvala s Tumnusem, a spolu se vrátí do jejich světa. Jenže místo očekávání, že teď Edmund existenci Narnie potvrdí, se Lucinka dočká velké podlosti: Edmund tvrdí, že v Narnii nebyl a že si na ni s Luckou jenom hráli. Petr a Zuzka se bojí, co se s jejich malým bratrem a sestřičkou stalo – Edmund je zlomyslný a Lucka se buď zbláznila, nebo lže. Když už si vůbec neví rady, zeptají se starého profesora. Ten je svou odpovědí překvapí – myslí si, že Ed lže a Lucinka by mohla mít pravdu. Tento dům je totiž neobyčejný. Všichni se o tom snaží mlčet, až je náhoda (nebo něco jiného?) stejně zavede do pokoje se skříní, kam se schovají před paní domácí. A všichni se tak ocitnou v Narnii…

Vydají se k panu Tumnusovi, ale v jeho domově nenajdou nic než zkázu a papír, že faun byl zatřen kvůli přechovávání nepřátel. Děti kromě Edmunda mu chtějí pomoci a sledují červenku, která je zavede k milému a mluvícímu bobrovi. Tumnus prý věděl, co se s ním stane (nejspíš ho Bílá čarodějnice, nebo jak si říká, královna Narnie či Jadis promění v kámen, takže se stane další kamennou ozdobou jejího zámku), a domluvil se s panem Bobrem, aby se jich ujal. Odvede je do svého domečku na hrázi a s paní Bobrovou jim opatří vynikající oběd, avšak Edmundovi nechutná – vždyť touží po medu. Pan Bobr jim vysvětlí, že od vlády zlé čarodějnice je může zachránit je Aslan – král lesa a všech lesních zvířat, obrovský majestátní Lev. V Narnii se už dlouho neukázal, teď se však vrátil – a čarodějnice tak prý nemá šanci. Bobr má děti dovést za ním ke Kamennému stolu, poněvadž jsou také důležití – podle proroctví bude s vládou Bílé čarodějnice konec a do Narnie se vrátí radost, až se opuštěných čtyř trůnů na hradu jménem Cair Paravel ujmou dvě dcery Eviny a dva synové Adamovi, a člověka nikdo nikdy dříve nespatřil. A tu si Lucinka všimne, že Ed zmizel.

Edmund poté, co slyšel vše o Aslanovi a Kamenném stolu, dychtě po tureckém medu a vládnutí, vydal se do zámku Jadis. Vše královně také vyklopí, jenže ta se k němu vůbec nechová hezky a místo hostiny mu připraví okoralý chléb a jízdu v jejích saních, v honbě za ostatními dětmi. Edmund zažívá muka, je mu strašná zima, a konečně vidí, – když Jadis promění rodinku veverek v kámen proto, že viděla Vánočního dědečka – jak je čarodějnice krutá. Saně jedou čím dál hůř, protože sníh taje a nastává jaro…

Bobrovi i děti opustí urychleně hráz (ví, kam Edmund šel a co bude následovat) a tajnými cestičkami se vydají ke Kamennému stolu. Po dlouhé cestě se schovají v tajné skrýši bobrů. Náhle uslyší rolničky a už si zoufají, že je našla Bílá čarodějnice, ale není to tak – rolničky patří někomu, kdo už v Narnii nebyl pěkně dlouho, neboť mu v tom bránila její kouzla, ale slábnou díky přítomnosti Aslana. Vánočnímu dědečkovi. Přinesl všem dětem dary: Petrovi meč a štít, Zuzaně luk, šípy a roh ze slonoviny a Lucce léčivou lahvičku a dýku. I tyto děti poznají oblevu a mají z toho pořádnou radost. V pořádku dorazí až k Aslanovi a jeho zvířecí družině, který Petrovi ukáže hrad, hrad, kde prý bude se svými sourozenci králem a jako prvorozený králem Nejvyšším. Zatím však tábor napadnou vlci Bílé čarodějnice, Petr svým mečem jednoho z nich zabije a dalšího prchajícího pronásledují ta nejrychlejší zvířata. Vlk je neúmyslně dovede ke své paní právě ve chvíli, kdy se pokouší vyčerpanému Edmundovi podříznout hrdlo – vždyť pouze se třemi králi se proroctví těžko vyplní. Aslanova výprava Edmunda zachrání, samotná Bílá čarodějnice ovšem zmizí.

„Královna“ ale na sebe nenechá dlouho čekat – do Aslanova tábora vyšle posla, že si s ním přeje promluvit. Lev jí to umožní a Bílá čarodějnice připomene, že podle Světovládné magii jí patří všichni zrádci. Takže když nedostane Edmundovu krev, která ji podle zákona náleží, znamená to zkázu celé Narnie. Aslan moc dobře ví, že to tak je, ale o samotě s ní nějakým způsobem vyjedná vzdání se práva po chlapcově krvi. Všichni se následně musí vzdálit od Kamenného stolu a cestou probírá zasmušilejší a zasmušilejší Lev s Petrem plán bitvy, jako by očekával, že se jí zúčastnit nebude. Aslanova pohřební nálada nakazí i ostatní, a tak není divu, že Lucinka ani Zuzka nemůže usnout. Jdou raději společně hledat Aslana a nacházejí jej na zpáteční cestě ke Kamennému stolu. Nechá je jít s ním, ale u posledních stromů před cílem dívky už dívky nesmí pokračovat. A Aslan jde sám k obětnímu stolu a … k armádě oblud, příšer v čele s Bílou čarodějnicí… Lucinka a Zuzana zděšeně sledují, jak se velký Lev nechá bez odporu svázat. Čarodějnici to nestačí, zesměšní ho – nechá mu ostříhat tu zlatou hřívu a příšery, které se před ním jindy a i nyní klepají strachy, do něj kopou. Když je Aslan přivázán ke stolu, dívky zjišťují, že se nechá obětovat místo Edmunda. A pak mu Jadis zasadí smrtelnou ránu a i se svou příšernou armádu se vydá skoncovat to s tou pakáží…

Lucka se Zuzkou klesnou vedle mrtvého Lva a pláčou a vzlykají celou noc a s pomocí myší rozváží pevně utažené provazy. Když ráno vyjde slunce, ozve se hlasitý zvuk a Kamenný stůl pukne. Stal se zázrak – Aslan je naživu, ještě větší a krásnější. Vysvětlí jim, že čarodějnice nezná starší magii než Světovládnou – „Je-li místo zrádce usmrcena nevinná oběť, která se nabídne dobrovolně, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí.“ Šťastné dcery Eviny si posadí na hřbet a míří s nimi do pochmurného zámku Bílé čarodějnice. Není tam ani živáčka, tedy dokud Aslan nezačne dýchat na nebožáky kamenné sochy. V tu ránu obživnou všichni zkamenělí včetně pana Tumnuse. Velká armáda se pak vydává za Petrem do boje. Přichází na poslední chvíli, Petr se zvířaty prohrávají, spousta z nich byla proměněna v kámen, než se Edmund probojoval až k čarodějnici a neroztříštil jí hůlku. Aslan naprosto změní průběh bitvy, armáda příšer je poražena a sama Bílá čarodějnice skončí pod jeho tlapami. Lucinka uzdraví díky léčivé lahvičce všechny zraněné.

A čtyři děti ze světa lidí se stanou vládci na Cair Paravel – Petr Veliký, Zuzana Líbezná, Edmund Spravedlivý (úplně se změnil v někoho lepšího) a Lucie Odvážná– a vládnou dobře, spravedlivě a dlouho. I bez Aslanovy pomoci, který odešel znenadání neznámo kam, vyhubí poslední zlo a zlepší život prostým lidem. Jednoho dne se v lesích objeví bílý jelen, ten, co splní každé přání. I vydají se ho králové a královny ulovit. Jelen je dovede až k nějaké lampě, která jim něco připomíná. Po váhání se vydají dál za ní a najednou se prodírají kabáty. Vylezou ze skříně ve svých starých šatech a mladých tělech. Od doby, co se ukryly ve skříni, neuběhla ani minuta… Starý pan profesor jejich příběhu uvěří a řekne jim, že se skříní do kouzelné země už nedostanou, ale jinou cestou a až to nebudou čekat ano – protože jednou v Narnii králem, provždy v Narnii králem…

zpět