Edmund a Lucie Pevensieovi musí trávit letní prázdniny v Cambridge u protivné tety Alberty, strýčka Harolda a ještě protivnějšího bratrance Eustace Clarence Scrubba. Jejich otec totiž odjel pracovně do Ameriky a vzal s sebou matku a krásnou Zuzanu – a na víc si dovolit nemůžou –, zatímco Petr se učí na zkoušku u starého profesora Kirka. Jednou, když jsou znovu podrobeni zkoušce trpělivosti – Eustace je popichuje kvůli tomu nesmyslu o Narnii a obrazu lodi na stěně – obraz najednou vypadá až moc skutečně, a dokonce na ně z něj začne foukat vítr a šplouchat voda. Eustace se ho pokusí strhnout ze zdi, ale místo toho strhne sebe i Edmunda s Lucií do obrazu. Ocitnou se v ledové vodě, ale někdo z té pěkné narnijské lodi je vytáhne na palubu – princ Kaspian…

Děti zjišťují, že po třech letech vlády Kaspiana (u nich uběhl jen rok) je Narnie konečně v takovém pořádku, že se její král mohl vydat na nebezpečnou a dlouhou výpravu. Chce totiž splnit svou přísahu, že najde sedm pánů jeho otce, které Miraz poslal na průzkum daleko na východ, ať už živé, nebo mrtvé, a proto musí plout k Osamělým ostrovům a ještě dál, do míst, jež nejsou znázorněná na mapách a nikdo netuší, co tam je – snad, jak tvrdí myšák Rípčíp, království Aslanovo? Zatímco Lucka a Edmund rádi králi pomohou při dalším dobrodružství, Eustacovi vyčerpávající plavba na Jitřním poutníkovi a mořská nemoc na příjemnosti nepřidá.

Na Osamělých ostrovech Lucku, Edmunda, Rípčípa, Eustace a Kaspiana zajmou otrokáři (důkaz, jak se chod země příliš vzdálené od královské moci zvrhl) a Kaspiana si hned jeden muž koupí, a to díky jeho tváři, která mu připomíná jeho pána. Kaspian si uvědomí, že je to jeden z jím hledaných pánů (konkrétně lord Bern), a prozradí mu svou identitu. Bern mu pomůže osvobodit ostatní a spolu svrhnou místodržícího, který dopustil v zemi náležící Narnii otroctví. Vévodou Osamělých ostrovů se stane lord Bern a ostatní se vydávají na další cestu, vědouce, že ostatních šest pánů plulo dál na východ; Bern zůstal kvůli lásce.

Po cestě je zastihne divoká bouře, skoro dva týdny je žene vpřed. Musí šetřit zásobami, než konečně narazí na jakýsi ostrov. Protože Eustace samozřejmě nechce pomáhat s opravami škod, která bouře Jitřnímu poutníkovi způsobila, vydává se na vlastní pěst po ostrově, jenže se ztratí v mlze a objeví se na druhé straně ostrova – kde zrovna umírá drak. Po jeho skonu se Eustace schová v jeho jeskyni plné dračího pokladu. Nacpe si diamanty do kapes a na ruku si natáhne pěkný zlatý náramek. Ten se však po během doby, co spal, musel zúžit nebo jeho ruka zvětšit, protože teď se mu do ní bolestivě zařezává. Zároveň se zděšením zjišťuje, že je na oběma stranách obklíčen drakem – když pohne rukou, drak pohne spárem. Až díky odrazu sebe sama v jezírku spatří děsivou pravdu – proměnil se v draka. Nejdříve cítí úlevu, avšak pak osamělost a možná i lítost? Pochopí konečně, že jeho společníci z lodi nejsou žádní ďáblové, jen on sám se choval jako hlupák. Spatří světlo ohňů a letí k pobřeží za svými společníky, kteří ho mezitím neúspěšně hledali. Po vzpamatování z počátečního šoku, že je obrovský drak odřízl od moře, se dovtípí, že je to Eustace. Kaspian na drakově náramku, jenž se jim nepodaří sundat, pozná znak lorda Oktaviána – nejspíš se stal obětí draka nebo jím sám byl. Eustacově povaze změna v draka prospívá – nyní ochotně pomáhá, a dokonce má ty lidi, a i myšáka, rád. Ještě než vyplují, vyřeší za ně starost, jak uložit na loď draka, Aslan. Serval z Eustace dračí kůži a vhodil ho do jakési studny, takže teď je z něj zase člověk.

Zakotví u dalšího ostrova, kde se dozvídají o osudu dalších z pánů: chtěl se zřejmě vykoupat v tamním jezírku, jenže nevěděl, že jeho voda promění všechno ve zlato, takže teď je z něj dobře opracovaná socha. Vlastnictví takového jezírka je lákavé, málem dojde k bitce Kaspiána s Edmundem. Objeví se tam rozzlobený Aslan a všichni rázem zapomenou na zlato a jediné, co si z Mrtvých vod pamatují, je mrtvola. Další ostrov je vzorně upravený s ostřihanou trávou a domem prosyceným magií. Lucinka se zpozdí za ostatními, a tak nepozorovaně vyslechne rozhovor jakýchsi neviditelných, ale hlučných bytostí, kteří je zřejmě chtějí odříznout od lodi a bojovat. Přestože Lucka ostatní varuje, nezbývá jim nic jiného než se opravdu nechat odříznout. Ti neviditelní tvorové ale nechtějí prolévat krev zbytečně a žádají místo boje jen pomoc od Lucinky. Prý žijí v domě kouzelníka, kterému musí sloužit, a ten je jednou, když odmítli splnit jeho rozkazy, zošklivil. Nemohli se dál na sebe dívat, a proto poslali holčičku z jejich řad (pouze holčičky a kouzelník umí kouzlit) přečíst zaklínadlo z knihy kouzel, jež by je zneviditelnilo. To se povedlo, avšak neviditelnost je teď už otravuje a chtějí být zase vidět – a protože svoje holčičky už do nebezpečí nepustí, chtějí po Lucince, aby je zviditelnila. Lucinka nakonec souhlasí a také se jí to podaří bez jakékoli újmy (ačkoli jen díky Aslanovi odolala touze vyzkoušet i další kouzla) a spolu se Lvem jde za pánem domu, čarodějem Koriakinem. Ten jí vysvětlí, že neviditelné Ňoumy má na starost a pečuje o ně, ale ti trpaslíci, s nepříliš velkou inteligencí, to nechápou, stejně jako nechápou, že tím kouzlem je kdysi nezošklivil (teď mají jednu obrovskou skákací nohu), spíš vylepšil. Lucinka je pojmenuje na Monopody, ale ti to – nakonec spokojení i se svým vzhledem – zkomolí na Ňomopody…

Na další cestě Jitřní poutník narazí na neproniknutelnou tmu, vplují do ní, aby nevypadali před Rípčípem jako zbabělci. Ve tmě je osloví nějaký šílený hlas. Patří jednomu z hledaných lordů Rhoopovi a v relativním bezpečí paluby je varuje, aby už dál nepluli – on sám strávil až příliš času na Temném ostrově, kde se noční můry stávají skutečností. Pokouší se veslovat zpátky, ale ven je vyvede až albatros-Aslan.

Ve vnitrozemí dalšího ostrova nachází i tři zbývající pány, sedící a tvrdě spící, snad už roky, u stolu na hostině. Nově příchozí se jídla ani nedotknou, vždyť předpokládají, že to byl právě důvod spánku starců. K ránu je však z omylu vyvede nádherná dívka – prý jsou u Aslanova stolu, to na jeho rozkaz se tam každý večer objevuje jídlo; tři páni spí, neboť při své hádce, kam plout dál, vzal jeden z nich do ruky tam ležící kamenný nůž – ten, kterým Bílá čarodějnice zabila Aslana. Jak je probudit, jim prozradí její otec Rámándú, „vysloužilá“ odpočívající hvězda, která se vrátí na oblohu až dostatečně omládne po ohnivých plodech. Takovou hvězdou je i Koriakin – jen s tím rozdílem, že teď nesvítí a místo toho se stará o Monopody kvůli trestu. Téměř celá posádka kromě Rhoopa, jenž se prozatím pohrouží do milosrdného spánku beze snů na ostrově, vydává na poslední pouť, za cílem probudit lordy – až na konec světa, kde mají jednoho druha nechat a ten už se do Narnie nikdy nevrátit. Tím druhem je šťastný Rípčíp, bylo mu to souzeno už jako malému.

Voda je sladká, všechno velmi jasné a najednou už loď nemůže dál. Kaspian chce prozkoumat úplný konec s myšákem, ale rozmluví mu to posádka a veliký Lev. Podle jeho rady se dál vydává jen Rípčíp a tři z jiného světa. Plují na člunu skrz jezero plné rostlin podobných leknínům až k desetimetrové nehybné vlně. Za ní vychází slunce, za ní je konec světa… Aslanova země. Rípčík se rozloučí, šťastně na malém člunku přeplave na tu velkou vlnu a navždy zmizí. Zato Lucinka, Edmund a Eustace přístup do Aslanova království nedostanou. Navíc sourozencům Pevensieovým Aslan oznámí, že už se do Narnie nikdy nevrátí, avšak s ním samotným se ještě setkají – on existuje i v jejich světě a v Narnii byli proto, aby jej poznali. Otevře jim dveře do jejich světa (do Aslanovy země prý vede cesta odevšad); stejně tak se i Kaspian v pořádku vrací domů, i se svou královnou, Rámandúovou dcerou…

zpět